rumburk.farnost.cz

Nástin církevních dějin města Rumburk (výňatek)

1. Lokalizace města a jeho stručné dějiny
2. Počátky církevní organizace
3. Reformace a rekatolizace
4. Rumburské církevní stavby
5. Církevní situace v 19. a 20. století
7. Použitá literatura

1. Lokalizace města a jeho stručné dějiny

Město Rumburk, která mělo v roce 1991 10 789 obyvatel , leží v nadmořské výšce asi 387 m na rozhraní Lužických hor a Šluknovské pahorkatiny. Oblasti kolem Rumburku se podle její polohy za hřebenem Lužických hor říkávalo "Niederland", tedy Dolní země či Nizozemí. Rumburk, ležící na říčce Mandavě, spadá pod okres Děčín a je historickým a dopravním centrem Šluknovského výběžku, nejsevernější lokality České republiky.

Rumburk vznikl někdy v 1. polovině 13. století a první doložená písemná zmínka je z roku 1298. Podle erbu tehdejších majitelů - Berků z Dubé - ostrve (něm. Ronne) bylo pojmenováno Ronneberg (Ronnberg, Rumburg). Roku 1464 získávají rumburské panství Vartenberkové a po nich roku 1485 Schleinitzové, za jejichž vlády se Rumbursko rychle hospodářsky rozvíjelo, především díky stříbrným dolům v nedalekém Jiřetíně. V roce 1587 kupuje panství Jiří Mehl ze Strehlitz, který svým vlivem u císařského dvora vyprosil u Rudolfa II. pro Rumburk městský znak, používaný s nepatrnými úpravami dodnes. V letech 1604 - 1634 vlastnil Rumburk rod Kinských. V roce 1635, po odstoupení Lužice Sasku, se stává z Rumburku pohraniční město, kterým je dodnes. K dalšímu oživení dochází na přelomu 17. a 18. století, kdy se majiteli panství stali Liechtensteinové (1681 - 1848). Devatenácté století pak přináší na Rumbursko velkou konjunkturu textilní výroby. Další významnou historickou událostí je tzv. "rumburská vzpoura", kdy se v květnu 1918 vzbouřili vojáci 7. střeleckého pluku proti rozhodnutí odejít zpět na frontu. Vůdcové vzpoury byli popraveni a památník "Nepokořený" v městském parku, společně s pamětní síní v rumburském muzeu, připomínají tuto událost. V době první československé republiky tvořili převážnou většinu obyvatelstva Němci, což vedlo k rychlému rozšíření fašismu: samotnému Adolfu Hitlerovi se dostalo nadšeného uvítání 6. října 1938 při jeho triumfální cestě obsazeným pohraničím, při kterém se zastavil na rumburském náměstí. Rumburk byl osvobozen v rámci tzv. Pražské operace jednotkami 2. polské armády pod velením generála K. Swierczewskiho. V letech 1945-1960 byl pak Rumburk okresním městem. v současnosti se uvažuje o tom, že město bude v budoucnu, na základě nového územního členění, spadat pod tzv. menší okres Varnsdorf.

2. Počátky církevní organizace

Rumburská farnost je z neznámého roku. První doložené informace o církevní správě na Rumbursku máme až ze 14. století.

Farní kostel sv. Bartoloměje (patrona města Rumburk), první pevnější bod rumburského půdorysu, je poprvé doložen v roce 1352. Někdy se uvádí, že býval původně dřevěný a musel stát již před rokem 1233. Datování však vzniklo pouhým domýšlením toho, že by rumburský kostel měl být starší nežli v sousedním Varnsdorfu, pro nějž se uvedený letopočet uvádí v pamětní knize z počátku 18. století. Zasvěcení kostela v Rumburku náleželo k patrociniím běžným v době vrcholné kolonizace. Není ale vyloučeno, že původně nesl titul Panny Marie, jak o tom svědčí zdejší posvícení, potvrzené v 16. století právě na tento svátek. Větší význam kostela dokládá, že zde bylo 17. června 1408 založeno kaplanské místo, které město dotovalo sedmi groši ročního platu.

Rumburský kostel byl v polovině 14. století mateřským kostelem filiálních svatyní v Krásné Lípě a v Seifhennersdorfu (dnes v Sasku) a spolu s nimi náležel k žitavskému děkanátu pražské arcidiecéze. Odvodit tedy lze, že byl z těchto tří kostelů nejstarší a že tedy již nějakou dobu existoval. Již roku 1361 byl ale krásnolipský kostel od rumburské farnosti oddělen a stal se součástí jiného majetkoprávního celku, souvisejícího s děčínskými Vartenberky. Seifhennersdorfský kostel byl filiálním k Rumburku sice ještě roku 1384, patronátní právo tu však v letech 1357-1434 vykonávali rytíři Maxenové, sídlící v Sasku. Rumburská farnost tak po zbytek středověku zůstala omezena na samotný Rumburk a sousední vsi Horní Jindřichov a Křečany, které byly až do roku 1566 jedinou obcí.

Co se týče konkrétního jména prvního faráře, jako první je uváděn jakýsi Henricus: Dne 30.10. 1363 odešel dosavadní farář v Ronberku Henricus a jeho místo převzal Nicolaus conradi de Zitauia, který zemřel roku 1370.

V celé oblasti nevzniklo v období středověku sídlo ani jedné řádové organizace. Ojedinělá a ne právě věrohodná je zpráva kroniky tzv. Pirenského mnicha, že v době Karla IV. žili u Rumburku poustevníci (Kleusner) třetí regule řádu kazatelů. Jako jejich sídlo bývá uváděna osada Poustka, které se německy říkalo "Klause". Z této lokality, ležící 3 km od Rumburku, pochází sice jeden z mála archeologických nálezů z této oblasti, ale ani on k této otázce nic neříká. Jedná se totiž o asi 9 cm dlouhé hroty kopí. Na základě místního jména se však zdá, že důvodem ke vzniku tradice o poustevně - klauze bylo spíše ono, než že by se skutečnost její existence odrazila v jeho vzniku.

3. Reformace a rekatolizace

Na počátku 16. století podléhal rumburský kostel stále pražské metropolitní konsistoři, byl tedy katolický. Josef Demel uvádí, že roku 1526 bylo město úplně luteránské a že první luteránský kazatel se jmenoval Zöckel, ovšem Jan Smetana má jiný názor: "Přestože se někdy uvádí, že Rumburk sám se přihlásil k myšlenkám Martina Luthera již v roce 1526, či že zde již v roce 1527 působil luterský kazatel, neexistuje pro to žádný soudobý doklad." Naopak ještě v roce 1546 konsekroval novostavbu zdejšího kostela míšeňský biskup a v letech 1546-1548 zde působil katolický kněz Kilián. Georg ze Schleinitz roku 1546 v Rumburku věznil čtyři týdny faráře ze Spitzkunnersdorfu Mertena, který se odvážil kázat reformní učení ve filiálním kostele v Leutersdorfu, jehož část patřila k rumburskému panství. Existují dokonce náznaky, že se uvažovalo o zřízení kolegiátní kapituly v Rumburku, jejímž proboštem se měl stát Ernst ze Schleinitz, bratr majitele panství, který se věnoval duchovnímu stavu.

Schleinitzská "zemička" ve Šluknovském výběžku se bránila pronikání luterství sice houževnatě, ale marně. Po smrti Ernsta ze Schleinitz (+1548) padla pro ostatní členy rodu hlavní překážka, která jim bránila v přijetí německé reformace. V 50. letech sice ještě Schleinitzové na straně reformace výrazně nestojí, ale jedna farnost za druhou dostává tiché "placet" k obsazení evangelickým duchovním. V okolí Rumburku kázal jako první luterskou nauku M. Merten z Kunnersdorfu.

Z nedatované zprávy hraběte Zdeňka z Kolovrat císaři, která pochází z doby okolo poloviny 20. let 17. století, vyplývá, že se obyvatelé panství Kamenice, Lipová a Rumburk tvrdošíjně drželi luterského vyznání. Někdejší rumburský diakon Förster, který odtud v roce 1631 uprchl do nedalekého Seifhennersdorfu za saskými hranicemi, kde rekatolizace nebyla prováděna, vykonával i nadále pro rumburské měšťany i okolní poddané tajné bohoslužby a udílel svátosti. Do Rumburku byli tedy povoláni jezuité. 29.12. 1636 přišli kazatelé Pavel Koweindl a Pavel Stephanides. V knize jezuity Pavla Stephanida se píše: "Zůstali jsme tu po celý rok a město Rumburk jsme obrátili celé."

Přestože se misie konaly každoročně, neměly dlouho trvalejší úspěch, neboť při opakujících se vpádech saských a švédských armád, které bojovaly pod prapory protestantismu, se vše rychle vracelo ke starému. Přestože legální možnost odchodu do exilu se týkala pouze lidí osobně svobodných, ne tedy poddaných, začal po roce 1656 nový majitel panství Frantz Eusebius hrabě Pötting řešit situaci značně svérázně. Součást rumburského dominia tvořily totiž také enklávy v sousedním Sasku, na něž se obnovené zřízení zemské nevztahovalo. Tamní dominikální majetek byl rozparcelován a pronajímán neústupným zastáncům luterství. Tak vznikla v letech 1657-1658 nová obec Neugersdorf, založená převážně rumburskými vystěhovalci. Podle seznamu, pořízeného v roce 1677 biskupskou konzistoří v Litoměřicích, bylo v Rumburku 54 osob, které "nevykonávali pravidelnou zpověď", což znamená, že byli skrytými nekatolíky.

Hlavní potíže rekatolizace spočívaly ve dvou problémech. Jedním z nich byla bezprostřední blízkost luterského Saska, druhým nedostatek světských kněží. Významným obohacením duchovního života města byl proto na konci 17. století vznik kapucínského kláštera. Tento klášter pro dvanáct řeholníků založil Antonín Florián z Liechtensteinu se souhlasem císaře Leopolda I. roku 1682. Stavba byla dokončena (společně s klášterním kostelem sv. Vavřince) roku 1690 a již v průběhu výstavby žili v Rumburku čtyři kapucíni.

4. Rumburské církevní stavby

Morový sloup

Patří k prvním zachovaným barokním projevům města. Byl vztyčen uprostřed náměstí roku 1681 na paměť epidemie, která město postihla v říjnu uplynulého roku. K tomuto sloupu, ideově zakončenému původně obrazem Nejsvětější Trojice a plastikou P. Marie (z roku 1775) u jeho dříku, byly postupně přidány sochy sedmi světců (v letech 1724-1774): sv. Florián, sv. Bartoloměj, sv. Vavřinec, sv. Josef, sv. Antonín Paduánský, sv. Jan Nepomucký a jako poslední sv. Jan Křtitel (ta je signována A.E.Heyne). Již od roku 1681 se každoročně v první neděli po letnicích, na kterou připadal svátek Nejsvětější Trojice, konala na náměstí děkovná procesí. V roce 1999 byla dokončena rekonstrukce sloupu.

Kapucínský klášter a kostel sv. Vavřince

Siluetu města výrazně obohatila stavba kapucínského kláštera, která započala v roce 1683 a dokončena byla roku 1690. Dne 9. dubna 1690 byl konvent vysvěcen litoměřickým biskupem Jaroslavem ze Šternberka. Také klášterní kostel sv. Vavřince, vzniklý ve stejné době jako konvent, byl postaven v charakteristické podobě, typické pro tento řád. Jeho vnější podoba je prostá, nemá skutečnou věž, nýbrž jenom nevelkou věžičku.

Kaple sv. Jana Křtitele

Tato stavba, stojící na Strážném vrchu u Rumburku, se stala barokní dominantou města. Její základní kámen položila roku 1722 kněžna Christina Terezie z Liechtensteinu a dokončena byla roku 1725. Kaple sloužila církevním účelům pouze necelých šest desetiletí, neboť byla v roce 1784 sekularizována. Stavbu koupil rumburský výrobce Fidelis Salomon a učinil z ní větrný mlýn. Další majitelé ale kapli znovu obnovili (1845).

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Nová rumburská dominanta vznikla naproti městu v roce 1778. Základní kámen byl položen v roce 1775, umístěný potom pod budoucím oltářem. Věž stavby zdobil pozlacený kříž a plastika sv. Jana Nepomuského. V době josefínských reforem však byla stavby sekularizována a roku 1788 prodána nejvýznamnějšímu rumburskému velkoobchodníkovi plátnem Antonu Salomonovi. V roce 1817 stavbu koupily jeho dcery Anna a Antonia. V roce 1830 dala Antonia stavbu přestavět. Uvnitř objektu byl vybudován mezistrop a zatímco přízemí sloužilo jako chlév, v prvém poschodí se konaly taneční zábavy. V Rumburku se dlouho tradovalo, že při jedné z těchto zábav se pojednou na stropě objevil světec, sám Jan Nepomucký. Nešlo samozřejmě o zázrak; zřejmě na slabé vrstvě přebíleného stropu vynikla původní nástropní malba. v době, která byla ještě pověrčivější nežli dnešní, to samozřejmě způsobilo, že sem skoro nikdo nedocházel.

5. Církevní situace v 19. a 20. století

V souvislosti s rozvojem průmyslu přicházeli do Rumburku podnikatelé i dělníci z protestantského Saska. Neměli zde však dlouho vlastní sbor, a na bohoslužby proto chodili do sousedních saských obcí. Ke změně došlo v  roce 1860, kdy továrník H.L.Dittrich koupil neužívanou kapli sv. Jana Nepomuckého, dal ji opravit a v roce 1861 ji spolu s přilehlými pozemky věnoval zdejším evangelíkům augsburského vyznání. Oficiálně byla rumburská evangelická obec otevřena 1.9. 1860. Do té doby asi 300 protestantů z Rumburku i okolí podléhalo nejstarší severočeské evangelické církvi, vzniklé hned po vydání tolerančního patentu v Habřině u Úštěka na Litoměřicku. Vedle kaple sv. Jana Nepomuckého vznikl i evangelický hřbitov. Roku 1880 se v obvodech okresního hejtmanství Rumburk a Šluknov k evangelickému vyznání hlásilo 1143 osob. V roce 1875 byla vybudována nová budova evangelické fary a vznikla i škola, kterou v roce 1883 navštěvovalo 32 dětí. Zrušena byla v říjnu 1919 pro nedostatek peněz a nezájem učitelů.

Podle prvního sčítání lidu v roce 1880 se 9 836 občanů hlásilo ke katolické víře, starokatolíků bylo 26, protestantů augsburského vyznání bylo 217, celkem 41 osob bylo židovského náboženství a 24 bylo bezvěrců. Prvé dva civilní sňatky byly na Okresním hejtmanství v Rumburku uzavřeny v roce 1871.

Podle výsledků sčítání lidu v roce 1930 bylo v samotném městě z 10 466 obyvatel 9 193 katolíků, 413 evangelíků augsburského vyznání, 109 židovského, 74 se hlásilo k Československé církvi, jiných vyznání bylo 157 osob a 520 dalších se proklamovalo jako ateisté. V klášteře byli tehdy dva řeholníci a dva laici.

V noci ze 13. na 14.října 1950 byly akcí státní bezpečnost, ozbrojených jednotek SNB a milicí přepadeny všechny mužské kláštery v ČSR. Stejným způsobem byl zlikvidován i kapucínský klášter v Rumburku a zdejší řeholníci, stejně jako všichni ostatní, byli internováni. Objekt byl potom v říjnu 1950 převzat do správy MNV a od té doby chátral.

Roku 1956 se zpustošené kaple sv. Jana Křtitele ujala pravoslavná církev. Objekt byl renovován a uvnitř vyzdoben malbami byzantského stylu. O nízké míře religiozity m.j. svědčí, že v roce 1964 připadl na celkem 123 uzavřených sňatků pouze jeden jediný církevní.

Míra religiozity byla ke dni sčítání lidu (3.3. 1991) značně nízká. Zatímco bez vyznání se vykázalo 5 733 občanů, hlásilo se k církvi římsko-katolické 2 322, přičemž často šlo pouze o formální konstatování dávného křtu. Příslušnost k církvi českobratrské evangelické vyznalo 141 osob, československé husitské 121, řecko-katolické 23 a pravoslavné 23. Prosazovaly se zde však také sekty, zejména Svědci Jehovovi. V neobvykle rychlém tempu si jejich příznivci roku 1994 vybudovali svůj vlastní objekt.

Rumburská katolická farnost byla roku 1894 povýšena na děkanství a její nejstarší dochované matriky pocházejí z roku 1711. Farnost, která nyní řídí i fary v nedalekém Jiříkově a Filipově, spadá pod vikariát v Děčíně a jejím současným administrátorem je od roku 1997 Miroslav Maňásek.

7. Použitá literatura

TOMÁŠ LÍGR
Olomouc 2001
Seminární práce
FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO
Katedra historie
obor: historie - latinská filologie